Pramen s vysokým obsahem uhličitanu vápenatého vytváří na úbočí Tichavské hůrky zajímavý hydrogeologický útvar, tzv. travertinovou kaskádu. Travertin (vápnitý tuf) je chemická usazená hornina, která vzniká v místech vývěru silně vápenité vody na povrch. Jednou z forem travertinu je pěnovec. Zatímco travertin je zpevněný, značně pórovitý sladkovodní vápenec, pěnovec vzniká ve vodních tocích a jde o málo zpevněný vápenec. Díky značné rychlosti srážení vápence může obsahovat i fosilie soudobých organismů.

Travertinová kaskáda vznikla srážením uhličitanu vápenatého za působení rostlin, zvláště řas a bakterií, které lze nalézt v usazeninách travertinů a které dokládají stáří horniny. Rozstřikující se tekoucí voda nasycená minerály vytvořila za desítky či stovky let pěnovcový val, který výrazně vystupuje nad okolí (až do výšky 120 cm). Celá kaskáda je dlouhá cca 120 m. V horní části toku protéká potůček erozní rýhou hlubokou až jeden metr se slabě vyvinutými pěnovcovými povlaky. Níže po svahu je vyhloubeno koryto v pěnovcovém valu. V počátečním úseku této části koryta se vytvořily zvláštní kaskádové prahy.

Po letních přívalových deštích v roce 1997 došlo k sesuvu okolních břehů říčky Tichávky a poškozen byl také dolní tok travertinové kaskády. Přestože je sesuv stabilizován, dochází ve svahu Tichavské hůrky ke svahovým pohybům, které ohrožují pěnovcový val. V podloží stávajícího valu bylo sesuvem odhaleno souvrství svahových hlín a zbytků starších generací travertinů. Nález střepu pod úrovní nejstarší generace travertinu napověděl, že kaskáda ve své dolní části není starší než čtyři století.

Fantazie lidových vypravěčů našla pro vysvětlení vzniku tohoto zvláštního útvaru netradiční vysvětlení.

Bylo – nebylo, takto se kdysi pravilo…

Apolénka, dívka v rozpuku, čerstvě zamilovaná, neměla po poledni doma stání. Srdce ji táhlo za milým Fanušem, který stahoval dřevo v Hůrce. I vyběhla s bandaskou bileho kafe do kopca, kde mezi vzrostlými stromy zahlédla svého milého. Přes praskání větví a dupot koně se lesem neslo: „Fanúšku, Fanúšku, idu za těbú!“

Synek se otočil za hlasem, povolil oprať, kůň se rychle pohnul a sním i svázané kmeny. Než František stačil odpovědět, nohy se mu podlomily a přes tělo se překulilo dřevo. „Un mi tam upadnul, kůň přes něho …“ volala vyděšeně Apolénka.

Volání se neslo údolím a sousedé se začali sbíhat do hory. Synkovi již nebylo pomoci. Apolénka sedla na pařez, přes slzy neviděla. Srdíčko jí nedovolilo sejít do dědiny. Tolik Apolenčiných slz stékalo do mechového korýtka, že pramen dodnes nevysychá.

Lokalita je součástí chráněného území. Sběr minerálů a zkamenělin není dovolen.

   

Travertinový val

Pěnovec s otisky listů a větviček 

GPS: N 49°34.58405', E 18°11.76602'

První zprávy o vývěru minerální vody v Jeseníku nad Odrou se objevují kolem roku 1830. Vývěr minerální vody se nacházel mezi selskými usedlostmi č. 8 a č. 160 v Krátké čtvrti. Kyselka vyvěrala volně na povrch a tvořila studánky, které lidé dle potřeby zpevňovali kameny. Později, kolem roku 1880, byla již kyselka zachycena i do studní se skružemi. V té době byla používána k běžné potřebě jako pitná voda. Její odlišnosti nebylo věnováno mnoho pozornosti - zvykli si na ni lidé i zvířata.

V roce 1912 navštívil blízký Nový Jičín následník trůnu arcivévoda Karel Frantisek a jeho manželka arcivévodkyně Zita. Majitel jesenického pramene Vincenz Stefan požádal arcivévodkyni Zitu o svolení k pojmenování minerální vody – Pramen arcivévodkyně Zity. Pravděpodobně z téhož období pocházejí i názby pramenů Herma, Hedva, Lipový a Franz.

Návštěvníci mohou minerální vodu z historického pramene Zita ochutnat na okraji areálu. V jeho těsné blízkosti je i nově upravený obecní pramen vybavený odpočívadlem pro návštěvníky.

Charakteristika vody: slabě mineralizovaná, uhličitá, studená
Hydrochemický typ: HCO3 - Ca - Na
Celková mineralizace: 300 mg/l
Obsah plynů: CO₂ - 1200 až 1700 mg/l

GPS: 49°36'59.046"N, 17°54'24.121"E

          

Pramen Zita                                Obecní pramen

    

Pramen Herma                            Pramen Lipový

                     

 

Prameny Zrzávky byly vyhlášeny přírodní památkou v roce 1993. Prameniště se nacházejí nedaleko obce Hostašovice poblíž silnice Nový Jičín – Valašské Meziříčí a v blízkosti hranice CHKO Beskydy. Hlavním předmětem ochrany přírodní památky jsou dva vydatné prameny rozdílného chemického složení. První z nich osahuje síran železitý, je pojmenován jako „Kyselka“ a podle rezavých železitých povlaků také „Zrzávka“, což je také místní název potoka. Druhý pramen je obohacen o sirovodík, lze jej poznat podle bílého povlaku a je označován jako „Smradlavka“ či „Bílá studánka“. V blízkosti se nachází ještě jeden sirovodíkový pramen v údolním žlábku dalšího přítoku potoka.

Podle pověsti vytryskly prameny na místě, kde se do pekla propadli dva neposlušní čerti co místo služby hráli na pařezu karty. Jeden byl šedivý a druhý zrzavý. Po nich jsou oba prameny cítit sírou.

Z geologického hlediska ústí prameny v linii v jedné z nasunutých ploch uvnitř slezské příkrovové jednotky. Střídají se zde veřovické vrstvy jílovitých břidlic, jílovců a šedých pískovců. Podle geologického podloží je voda obohacena o zvýšený obsah minerálních látek. Přesto pouze pramen obohacený o sirovodík pocházející ze zóny tektonického porušení hornin s vydatností pramene 0,1 l/s je považován za minerální.

GPS: 49°31'27.725"N, 18°0'48.295"E

Prameny Kyselka a Smradlavka

 

Povlaky sirných bakterií v prameni Bílá voda

 

Prstnatec májový