Bludné balvany. Kdo kolem nich bloudí? Nebo snad bloudí samy? Odkud? A kam? To je hromada otázek na které snad najdete odpovědi na následujících řádcích.

Pramen s vysokým obsahem uhličitanu vápenatého vytváří na úbočí Tichavské hůrky zajímavý hydrogeologický útvar, tzv. travertinovou kaskádu. Travertin (vápnitý tuf) je chemická usazená hornina, která vzniká v místech vývěru silně vápenité vody na povrch. Jednou z forem travertinu je pěnovec. Zatímco travertin je zpevněný, značně pórovitý sladkovodní vápenec, pěnovec vzniká ve vodních tocích a jde o málo zpevněný vápenec. Díky značné rychlosti srážení vápence může obsahovat i fosilie soudobých organismů.

Travertinová kaskáda vznikla srážením uhličitanu vápenatého za působení rostlin, zvláště řas a bakterií, které lze nalézt v usazeninách travertinů a které dokládají stáří horniny. Rozstřikující se tekoucí voda nasycená minerály vytvořila za desítky či stovky let pěnovcový val, který výrazně vystupuje nad okolí (až do výšky 120 cm). Celá kaskáda je dlouhá cca 120 m. V horní části toku protéká potůček erozní rýhou hlubokou až jeden metr se slabě vyvinutými pěnovcovými povlaky. Níže po svahu je vyhloubeno koryto v pěnovcovém valu. V počátečním úseku této části koryta se vytvořily zvláštní kaskádové prahy.

Po letních přívalových deštích v roce 1997 došlo k sesuvu okolních břehů říčky Tichávky a poškozen byl také dolní tok travertinové kaskády. Přestože je sesuv stabilizován, dochází ve svahu Tichavské hůrky ke svahovým pohybům, které ohrožují pěnovcový val. V podloží stávajícího valu bylo sesuvem odhaleno souvrství svahových hlín a zbytků starších generací travertinů. Nález střepu pod úrovní nejstarší generace travertinu napověděl, že kaskáda ve své dolní části není starší než čtyři století.

Fantazie lidových vypravěčů našla pro vysvětlení vzniku tohoto zvláštního útvaru netradiční vysvětlení.

Bylo – nebylo, takto se kdysi pravilo…

Apolénka, dívka v rozpuku, čerstvě zamilovaná, neměla po poledni doma stání. Srdce ji táhlo za milým Fanušem, který stahoval dřevo v Hůrce. I vyběhla s bandaskou bileho kafe do kopca, kde mezi vzrostlými stromy zahlédla svého milého. Přes praskání větví a dupot koně se lesem neslo: „Fanúšku, Fanúšku, idu za těbú!“

Synek se otočil za hlasem, povolil oprať, kůň se rychle pohnul a sním i svázané kmeny. Než František stačil odpovědět, nohy se mu podlomily a přes tělo se překulilo dřevo. „Un mi tam upadnul, kůň přes něho …“ volala vyděšeně Apolénka.

Volání se neslo údolím a sousedé se začali sbíhat do hory. Synkovi již nebylo pomoci. Apolénka sedla na pařez, přes slzy neviděla. Srdíčko jí nedovolilo sejít do dědiny. Tolik Apolenčiných slz stékalo do mechového korýtka, že pramen dodnes nevysychá.

Lokalita je součástí chráněného území. Sběr minerálů a zkamenělin není dovolen.

Travertinový val

Pěnovec s otisky listů a větviček 

GPS: N 49°34.58405', E 18°11.76602'

V prostoru libotínských lesů se nachází jedny z nejrozsáhlejších pozůstatků po těžbě železné rudy na území geoparku. Dobývány zde byly čočky pelokarbonátů (pelosideritů) převážně z jílovců hradišťského souvrství. Těžba zde probíhala od 17. století, přičemž vrcholu dosáhla okolo poloviny 19. století. Vytěžená ruda byla na vozech odvážena nejprve do hutí ve Frýdlantu nad Ostravicí a posléze do Vítkovic. Těžba těchto poměrně chudých rud v Podbeskydí stála za rozvojem hutního průmyslu na Ostravsku. Útlum těžby nastal po vybudování železnice do Ostravy, která usnadnila dovoz kvalitních rud ze Štýrska. Těžba na Libotíně byla podle archivních záznamů definitivně ukončena 20. 11. 1866.

V době největšího rozmachu těžby pracovalo ve Štramberku přes 300 havířů, jednalo se však převážně o cizí horníky. Místní lidé se havířině začali věnovat až později v souvislosti s postupným úpadkem domácího tkalcovství. Těžba rudy probíhala velmi rychle a intenzivně. Každý rok bylo několik šachet otevřeno a rovněž několik vytěžených zasypáno. Například v roce 1842 bylo 19 šachet otevřeno a 4 zasypány. Po této intenzivní důlní činnosti zůstalo v Libotínském lese množství hald hlušiny, odvalů, terénních zářezů a propadlých ústí šachet.

 Přestože zde před 150 lety probíhala rozsáhlá těžba rudy, jsou okolní lesní porosty velmi bohaté na ohrožené druhy rostlin a živočichů. Tato pestrost vyniká obzvláště v jarním a předjarním období, kdy kvetou významné hajní druhy rostlin. Nalezneme zde mimo jiné kyčelnici žláznatou, kyčelnici devítilistou, lýkovec jedovatý, lilii zlatohlavou či bohatou populaci mloka skvrnitého. 

Libotínské doly oplývaly tajemstvím, byly spojovány s kouzly a černokněžníky, jak vyprávějí i některé pověsti:

V Libotině, jag vitě, se gdysy kopala ruda. A tož to bylo tak. Přyšli to kopať cyzy haviřy. A byli taci tmavi a lide se ich bali. A jag přyšli do města, tož přeďnima všecy utikali. Enem jakysik Jašek, co mu pravili Havrlant, z Bašty se s nima sem tam zetkal a toš ich baji pozval k sobje na besedy. Baj ym i kobzolanky navařyl. No ale, že im to tudy něpasovalo, byli malo placeni, tag odešli. Ale před tym se přišli k němu rozlučyť a pozvali ho k sobje do Libotina, že mu cosik daju. Povodili ho po lesu sem tam a naraz jeden podvihnul křyb a pravil: ´Naber sy tej hliny pylne kapce! Zmy chudobni, němamy ineho´. Un, aby ich něurazil, toš si teho nabral. Oni ho potem doprovodili až na kraj Libotina. Dyš přišel k Svobodovej lavce přes Řyku, pravil sy, že co by nosyl hlinu dom a vysypal kapce do vody. Přyšel dom a roba se ho ptala, co dostal. ´Enem trochu hliny mam toť v kapce.´ Začal vyřepavať – a padalo zlato. Začal lamentovať co to vyved a letěl k Řyce, no nic už něnašel. Voda všecko zebrala. Toš potem letěl za haviřama do Libotina, ale ti už byli tež pryč. Hledal ten křyb, ale jag ho najiť, dyž je jeden jag druhy a je jich telko v lesu. No a temu mistu se od tej doby pravi ´Zlate doly´.

GPS: N 49°34.90197', E 18°5.51400'

Železná ruda - pelosiderit                         Hlušina - jílovec

Libotínské doly na ilustracích pamětníka v Holubově kronice

Výrazné osamocené skalisko Váňova kamene vystupuje na jihovýchodním úpatí Bílé hory. Vápencový skalní útvar budovaný odolnými jurskými vápenci byl erozí vypreparován z méně odolných bašských pískovců Bílé hory. Jeho bělostná barva a nápadnost se kterou vystupuje z úbočí kopce odedávna provokoval fantazii místních obyvatel.  Pro místní obyvatele to byl celá léta Čertův kámen. Současný název dostal v 19. století podle sedláka, kterému patřily okolní pozemky.

„Za davnych časuv žila v Lidečku jedna děvucha. Ale ta děvucha chcela se dať zapsať čertovi, esi obrati vodu, co těče Lidečkem, aby těkla hore dědinu, eš kohut zakokyryka. Čert začal obirať kameni, a dyž už měl velku zeď, ešče mu chybělo do prostředka. Tak šel pro ty kameně a ulomil je z Kotuča. Jak už byl u tej zdi, kohut zakokyrykal. Čert se rozhněval a mrštil těma kameňama. Jeden odletěl do Raškovca a to je Raškuv kameň, druhy na Vaňovu rolu a to je Vaňuv kameň.“

Výsušné svahy v okolí skaliska jsou útočištěm pro mnoho teplominých druhů rostlin a živočichů podobně jako blízké skály Štramberského krasu. Na snadno přistupných skalních stěnách Váňova kamene se v období první republiky začala psát dlouhá historie horolezectví v okolí Štramberka.

Lokalita je součástí chráněného území a není zde možný sběr minerálů a fosilií.

GPS: N 49°35.45403', E 18°7.78150'

Pastva okolo roku 1930                             Počátky horolezectví

První zprávy o vývěru minerální vody v Jeseníku nad Odrou se objevují kolem roku 1830. Vývěr minerální vody se nacházel mezi selskými usedlostmi č. 8 a č. 160 v Krátké čtvrti. Kyselka vyvěrala volně na povrch a tvořila studánky, které lidé dle potřeby zpevňovali kameny. Později, kolem roku 1880, byla již kyselka zachycena i do studní se skružemi. V té době byla používána k běžné potřebě jako pitná voda. Její odlišnosti nebylo věnováno mnoho pozornosti - zvykli si na ni lidé i zvířata.

V roce 1912 navštívil blízký Nový Jičín následník trůnu arcivévoda Karel Frantisek a jeho manželka arcivévodkyně Zita. Majitel jesenického pramene Vincenz Stefan požádal arcivévodkyni Zitu o svolení k pojmenování minerální vody – Pramen arcivévodkyně Zity. Pravděpodobně z téhož období pocházejí i názby pramenů Herma, Hedva, Lipový a Franz.

Návštěvníci mohou minerální vodu z historického pramene Zita ochutnat na okraji areálu. V jeho těsné blízkosti je i nově upravený obecní pramen vybavený odpočívadlem pro návštěvníky.

Charakteristika vody: slabě mineralizovaná, uhličitá, studená
Hydrochemický typ: HCO3 - Ca - Na
Celková mineralizace: 300 mg/l
Obsah plynů: CO₂ - 1200 až 1700 mg/l

GPS: 49°36'59.046"N, 17°54'24.121"E

Pramen Zita                                Obecní pramen

Pramen Herma                            Pramen Lipový

Přírodní památka je tvořena skalní stěnou s odkrytými vulkanickými horninami těšínitové asociace, které jsou seskupeny v tzv. polštářové lávy. Jejich vznik spadá do spodní křídy (před 130 – 120 miliony let), kdy se obrovským tlakem uvolnilo napětí a zapříčinilo vznik zlomů, kterými žhavá láva vystupovala k povrchu mořského dna. Podmořské výlevy lávy utuhly na strmých svazích a vytvořily jednotlivé chladnoucí bloky vytvarované do oblých polštářů, které byly posléze tmeleny mladším sopečným materiálem při následných erupcích. Polštářové lávy vytvářejí souběžně orientované bochníkovité tmavě hnědošedé bloky pyroxenického monchiquitu s radiálně orientovanou sítí trhlin.

Na vrcholu skalního výchozu byla roku 1892 postavena kaple zasvěcená Panně Marii, která jakoby bdí nad obcí Straník. Ke zděné kapličce vede dvouramenné schodiště obcházející celou skalku. Ze schodiště lze snadno pozorovat celý výchoz.

Lokalita se nachází ve Štramberské vrchovině a byla vyhlášená přírodní památkou v roce 1997. Cílem ochrany je zachování odkryvu polštářových láv v současné podobě pro vědecké, studijní a kulturně společenské využití.

GPS: 49°32'57.356"N, 17°59'14.328"E

Celkový pohled na lokalitu              Rozhraní dvou bloků polštářové lávy s kalcitovými žilkami

Lom Jasenice se nachází na jihovýchodním okraji místní části obce Lešná. Lokalita se řadí mezi zvláště chráněná území a spadá do kategorie přírodních památek (1991). Jedná se o jednu z nejhodnotnějších památek na území Zlínského kraje. Přírodní památka Jasenice představuje opuštěný zatopený lom na vápenec, který je hluboký až 15 m. Vápenec se zde těžil v letech 1941 – 1979 (1981). Protože se zde vápno také pálilo, místními je lokalita označována jako „Vápenka“. S těžbou se muselo skončit z důvodu hrozícího sesuvu severní skalní stěny lomu. Těžba v lomu probíhala až do ukončení téměř bez mechanizace. Po navrtání horniny pneumatickou vrtačkou byl kámen odstřelen, rozbíjen na menší kusy pneumatickým kladivem a ručně nakládán na vozíky. Vozíky byly pomocí vrátku vytaženy do šachtové vápenky na okraji lomu a zde byl vápenec vypálen na vápno. Po skončení těžby byl lom zatopen spodní vodou.

V lomu jsou odkryty vápence druhohorního stáří. Jedná se o skluzové těleso ve kterém jsou přítomny jurské štramberské vápence, křídové kopřivnické vápence a křídové jílovce lhoteckých vrstev. V době těžby lokalita poskytla bohatý soubor zkamenělin uložených převážně v Muzeu reginu Valašsko. 

Lokalita je součástí chráněného území a sběr zkamenělin zde není možný.

GPS: 49°31'10.457"N, 17°58'9.528"E

Přírodní památka Jasenice

Červené kopřivnické vápence

Černé jílovce lhoteckých vrstev

Fotografie z archívu pana Zdeňka Kelnara

Jeskyně Cyrilka se nachází na jižním svahu Pusteven. Je součástí pseudokrasu Moravskoslezských Beskyd. Systém rozsedlinové jeskyně je 535 m dlouhý a z velké části sestává z obtížně průlezných puklin. Je vytvořen v godulských pískovcích. Svou délkou se stává nejdelší jeskyní tohoto druhu v České republice. V jeskyni je stálá teplota 7 – 10 °C a relativní vlhkost vzduchu se pohybuje nad 85 %. V území dochází k neustálým svahovým procesům a pohybu kamenných bloků, které můžou způsobit řícení stropů, proto je jeskyně pro veřejnost nepřístupná.

Rozsedlinové jeskyně vznikly svahovými pohyby na konci čtvrtohor. Zjednodušeně řečeno pískovcové kamenné bloky po sobě klouzaly a za přispění dalších procesů vznikly systémy rozevřených puklin. Nejedná se tedy o klasické krasové jeskyně, krápníkovou výzdobu zde nenajdete.

V zimním období se jeskyně stává útočištěm pro řadu druhů netopýrů. Mezi vzácnější a převažující druhy patří netopýr velký a vrápenec malý, kteří patří mezi kriticky ohrožené druhy. Tyto jeskyně jsou ideálním zimovištěm netopýrů i díky minimálnímu vyrušování člověkem. Důvodem navrhované ochrany lokality je zachování jedinečného geologického a geomorfologického fenoménu a přítomnost úkrytů netopýrů. V roce 2013 zde byl nalezen poddruh mrvnatky, dvoukřídlého hmyzu, který představuje první nález pro Českou republiku.

Na území Horní Kamenárky byla vyhlášena v roce 2001 Přírodní památka Kamenárka. Předmětem ochrany je zde jeden z  odkryvů tithonských štramberských vápenců, na nichž žije velké množství zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Území je z velké části tvořeno opuštěným vápencovým lomem, jehož stěny dosahují výšky až 30 metrů. Nalezneme na nich stopy po ručním lámání kamene. Obecní lom na Skalkách (dnešní PP Kamenárka) byl otevřen v roce 1820, těžba zde byla ukončena v roce 1929 kdy byl obcí vypovězen nájem Společnosti Štramberských vápenek. Jurské vápence v okolí Štramberka jsou velice bohaté na výskyt zkamenělin. Bylo zde nalezeno přes 650 druhů fosílií z nichž nejběžnější jsou mlži, ramenonožci, hlavonožci, koráli či ježovky. Vzhledem k tomu, že lokalita je součástí chráněného území není zde sběr zkamenělin dovolen ani v sutích.

Jedním z nejvzácnějších obyvatel Kamenárky je ještěrka zední, která se zde vyskytuje na jediném místě v ČR. Dokáže lézt po téměř kolmých stěnách, je výborným skokanem. V současné době se počet jedinců této ještěrky odhaduje na 150 kusů.

Dalším z vzácných druhů je kriticky ohrožený motýl jasoň červenooký, žijící v rámci celé ČR rovněž pouze v oblasti Štramberského krasu. Původně zde žil endemický poddruh, který ovšem ve dvacátých letech dvacátého století vymřel. K jeho vyhynutí přispěla těžba vápence v lomu Kotouč, úbytek přirozených stanovišť jeho výskytu a žírných rostlin jeho housenek – rozchodníků například díky ústupu pastvy či zalesňováním výsušných lokalit. Jasoň, žijící na území Přírodní památky Kamenárka nyní, byl do oblasti Štramberského krasu znovuvysazen v roce 1986. Díky práci ZO ČSOP Apollo dnes můžeme obdivovat tohoto motýla na všech tradičních štramberských lokalitách. Dnešní populace pochází ze Slovenska, konkrétně ze Strážovských vrchů. Velikost populace se po dvaceti letech od vysazení ustálila asi na 800 - 1000 jedincích. Oba tyto chráněné druhy jsou svým vývojem vázány na úpatní sutě. Poškozování a přemisťování kamenů je přímo ohrožuje.

Ještěrka zední

Jasoň červenooký