Geologické Lokality


vše Chráněná území, Jeskyně, Kameň a člověk, Ledovcové uloženiny, Minerální prameny, Mineralogické lokality, Paleontologické lokality, Pseudokras, Štramberský kras, Typové lokality, Vyvřeliny

Články se štítkem "Kameň a člověk":

Travertinová kaskáda v Tiché

Pramen s vysokým obsahem uhličitanu vápenatého vytváří na úbočí Tichavské hůrky zajímavý hydrogeologický útvar, tzv. travertinovou kaskádu. Travertin (vápnitý tuf) je chemická usazená hornina, která vzniká v místech vývěru silně vápenité vody na povrch. Jednou z forem travertinu je pěnovec. Zatímco travertin je zpevněný, značně pórovitý sladkovodní vápenec, pěnovec vzniká ve vodních tocích a jde o málo zpevněný vápenec. Díky značné rychlosti srážení vápence může obsahovat i fosilie soudobých organismů.

Travertinová kaskáda vznikla srážením uhličitanu vápenatého za působení rostlin, zvláště řas a bakterií, které lze nalézt v usazeninách travertinů a které dokládají stáří horniny. Rozstřikující se tekoucí voda nasycená minerály vytvořila za desítky či stovky let pěnovcový val, který výrazně vystupuje nad okolí (až do výšky 120 cm). Celá kaskáda je dlouhá cca 120 m. V horní části toku protéká potůček erozní rýhou hlubokou až jeden metr se slabě vyvinutými pěnovcovými povlaky. Níže po svahu je vyhloubeno koryto v pěnovcovém valu. V počátečním úseku této části koryta se vytvořily zvláštní kaskádové prahy.

Po letních přívalových deštích v roce 1997 došlo k sesuvu okolních břehů říčky Tichávky a poškozen byl také dolní tok travertinové kaskády. Přestože je sesuv stabilizován, dochází ve svahu Tichavské hůrky ke svahovým pohybům, které ohrožují pěnovcový val. V podloží stávajícího valu bylo sesuvem odhaleno souvrství svahových hlín a zbytků starších generací travertinů. Nález střepu pod úrovní nejstarší generace travertinu napověděl, že kaskáda ve své dolní části není starší než čtyři století.

Fantazie lidových vypravěčů našla pro vysvětlení vzniku tohoto zvláštního útvaru netradiční vysvětlení.

Bylo – nebylo, takto se kdysi pravilo…

Apolénka, dívka v rozpuku, čerstvě zamilovaná, neměla po poledni doma stání. Srdce ji táhlo za milým Fanušem, který stahoval dřevo v Hůrce. I vyběhla s bandaskou bileho kafe do kopca, kde mezi vzrostlými stromy zahlédla svého milého. Přes praskání větví a dupot koně se lesem neslo: „Fanúšku, Fanúšku, idu za těbú!“

Synek se otočil za hlasem, povolil oprať, kůň se rychle pohnul a sním i svázané kmeny. Než František stačil odpovědět, nohy se mu podlomily a přes tělo se překulilo dřevo. „Un mi tam upadnul, kůň přes něho …“ volala vyděšeně Apolénka.

Volání se neslo údolím a sousedé se začali sbíhat do hory. Synkovi již nebylo pomoci. Apolénka sedla na pařez, přes slzy neviděla. Srdíčko jí nedovolilo sejít do dědiny. Tolik Apolenčiných slz stékalo do mechového korýtka, že pramen dodnes nevysychá.

Lokalita je součástí chráněného území. Sběr minerálů a zkamenělin není dovolen.

Travertinová kaskáda   Travertinový val

Travertinový val

Pěnovec s otisky listů a větviček 

GPS: N 49°34.58405', E 18°11.76602'

Číst více

Libotínské doly

V prostoru libotínských lesů se nachází jedny z nejrozsáhlejších pozůstatků po těžbě železné rudy na území geoparku. Dobývány zde byly čočky pelokarbonátů (pelosideritů) převážně z jílovců hradišťského souvrství. Těžba zde probíhala od 17. století, přičemž vrcholu dosáhla okolo poloviny 19. století. Vytěžená ruda byla na vozech odvážena nejprve do hutí ve Frýdlantu nad Ostravicí a posléze do Vítkovic. Těžba těchto poměrně chudých rud v Podbeskydí stála za rozvojem hutního průmyslu na Ostravsku. Útlum těžby nastal po vybudování železnice do Ostravy, která usnadnila dovoz kvalitních rud ze Štýrska. Těžba na Libotíně byla podle archivních záznamů definitivně ukončena 20. 11. 1866.

V době největšího rozmachu těžby pracovalo ve Štramberku přes 300 havířů, jednalo se však převážně o cizí horníky. Místní lidé se havířině začali věnovat až později v souvislosti s postupným úpadkem domácího tkalcovství. Těžba rudy probíhala velmi rychle a intenzivně. Každý rok bylo několik šachet otevřeno a rovněž několik vytěžených zasypáno. Například v roce 1842 bylo 19 šachet otevřeno a 4 zasypány. Po této intenzivní důlní činnosti zůstalo v Libotínském lese množství hald hlušiny, odvalů, terénních zářezů a propadlých ústí šachet.

 Přestože zde před 150 lety probíhala rozsáhlá těžba rudy, jsou okolní lesní porosty velmi bohaté na ohrožené druhy rostlin a živočichů. Tato pestrost vyniká obzvláště v jarním a předjarním období, kdy kvetou významné hajní druhy rostlin. Nalezneme zde mimo jiné kyčelnici žláznatou, kyčelnici devítilistou, lýkovec jedovatý, lilii zlatohlavou či bohatou populaci mloka skvrnitého. 

Libotínské doly oplývaly tajemstvím, byly spojovány s kouzly a černokněžníky, jak vyprávějí i některé pověsti:

V Libotině, jag vitě, se gdysy kopala ruda. A tož to bylo tak. Přyšli to kopať cyzy haviřy. A byli taci tmavi a lide se ich bali. A jag přyšli do města, tož přeďnima všecy utikali. Enem jakysik Jašek, co mu pravili Havrlant, z Bašty se s nima sem tam zetkal a toš ich baji pozval k sobje na besedy. Baj ym i kobzolanky navařyl. No ale, že im to tudy něpasovalo, byli malo placeni, tag odešli. Ale před tym se přišli k němu rozlučyť a pozvali ho k sobje do Libotina, že mu cosik daju. Povodili ho po lesu sem tam a naraz jeden podvihnul křyb a pravil: ´Naber sy tej hliny pylne kapce! Zmy chudobni, němamy ineho´. Un, aby ich něurazil, toš si teho nabral. Oni ho potem doprovodili až na kraj Libotina. Dyš přišel k Svobodovej lavce přes Řyku, pravil sy, že co by nosyl hlinu dom a vysypal kapce do vody. Přyšel dom a roba se ho ptala, co dostal. ´Enem trochu hliny mam toť v kapce.´ Začal vyřepavať – a padalo zlato. Začal lamentovať co to vyved a letěl k Řyce, no nic už něnašel. Voda všecko zebrala. Toš potem letěl za haviřama do Libotina, ale ti už byli tež pryč. Hledal ten křyb, ale jag ho najiť, dyž je jeden jag druhy a je jich telko v lesu. No a temu mistu se od tej doby pravi ´Zlate doly´.

GPS: N 49°34.90197', E 18°5.51400'

Pelosiderit   Jílovec

Železná ruda - pelosiderit                         Hlušina - jílovec

Holubova kronika   Oberhajer

Libotínské doly na ilustracích pamětníka v Holubově kronice

 

Číst více

Váňův (Čertův) kámen

Výrazné osamocené skalisko Váňova kamene vystupuje na jihovýchodním úpatí Bílé hory. Vápencový skalní útvar budovaný odolnými jurskými vápenci byl erozí vypreparován z méně odolných bašských pískovců Bílé hory. Jeho bělostná barva a nápadnost se kterou vystupuje z úbočí kopce odedávna provokoval fantazii místních obyvatel.  Pro místní obyvatele to byl celá léta Čertův kámen. Současný název dostal v 19. století podle sedláka, kterému patřily okolní pozemky.

„Za davnych časuv žila v Lidečku jedna děvucha. Ale ta děvucha chcela se dať zapsať čertovi, esi obrati vodu, co těče Lidečkem, aby těkla hore dědinu, eš kohut zakokyryka. Čert začal obirať kameni, a dyž už měl velku zeď, ešče mu chybělo do prostředka. Tak šel pro ty kameně a ulomil je z Kotuča. Jak už byl u tej zdi, kohut zakokyrykal. Čert se rozhněval a mrštil těma kameňama. Jeden odletěl do Raškovca a to je Raškuv kameň, druhy na Vaňovu rolu a to je Vaňuv kameň.“

Výsušné svahy v okolí skaliska jsou útočištěm pro mnoho teplominých druhů rostlin a živočichů podobně jako blízké skály Štramberského krasu. Na snadno přistupných skalních stěnách Váňova kamene se v období první republiky začala psát dlouhá historie horolezectví v okolí Štramberka.

Lokalita je součástí chráněného území a není zde možný sběr minerálů a fosilií.

GPS: N 49°35.45403', E 18°7.78150'

Pastva u Váňova kamene    Počátky horolezectví

Pastva okolo roku 1930                             Počátky horolezectví

 

Číst více

Jesenická kyselka

První zprávy o vývěru minerální vody v Jeseníku nad Odrou se objevují kolem roku 1830. Vývěr minerální vody se nacházel mezi selskými usedlostmi č. 8 a č. 160 v Krátké čtvrti. Kyselka vyvěrala volně na povrch a tvořila studánky, které lidé dle potřeby zpevňovali kameny. Později, kolem roku 1880, byla již kyselka zachycena i do studní se skružemi. V té době byla používána k běžné potřebě jako pitná voda. Její odlišnosti nebylo věnováno mnoho pozornosti - zvykli si na ni lidé i zvířata.

V roce 1912 navštívil blízký Nový Jičín následník trůnu arcivévoda Karel Frantisek a jeho manželka arcivévodkyně Zita. Majitel jesenického pramene Vincenz Stefan požádal arcivévodkyni Zitu o svolení k pojmenování minerální vody – Pramen arcivévodkyně Zity. Pravděpodobně z téhož období pocházejí i názby pramenů Herma, Hedva, Lipový a Franz.

Návštěvníci mohou minerální vodu z historického pramene Zita ochutnat na okraji areálu. V jeho těsné blízkosti je i nově upravený obecní pramen vybavený odpočívadlem pro návštěvníky.

Charakteristika vody: slabě mineralizovaná, uhličitá, studená
Hydrochemický typ: HCO3 - Ca - Na
Celková mineralizace: 300 mg/l
Obsah plynů: CO2 - 1200 až 1700 mg/l

GPS: 49°36'59.046"N, 17°54'24.121"E

Pramen Zita          Obecní pramen

Pramen Zita                                Obecní pramen

Pramen Herma    Pramen Lipový

Pramen Herma                            Pramen Lipový

                     

 

Číst více

Jeskyně Šipka

Jeskyně Šipka je nejznámějším krasovým útvarem štramberského krasu. 26. srpna 1880 zde byla K. J. Maškou nalezena část spodní čelisti neandrtálského dítěte. Nález byl učiněn téměř na dně jeskyně ve skalním výklenku před Jezevčí dírou v nejstarší kulturní vrstvě na okraji ohniště. Čelist náležela dítěti stáří mezi 8 až 10 lety. Nález je pozoruhodný hlavně tím, že byl učiněn pouhých 24 let po nálezu lebky a kostí v německém Neandertalu.

Jeskyně poskytovala člověku útočiště již před více než 32 000 lety a od té doby se zde vystřídalo mnoho lidských kultur. Během teplých období poslední doby ledové zde sídlili neandrtálci a gravettienští lovci mamutů a na konci poslední doby ledové to byli magdalénienští lovci sobů. Tito lidé zde po sobě zanechali ve formě různě opracovaných kostí a parohů a také 550 kamenných nástrojů z místního křemence, pazourku, rohovce a křišťálu.

Mimo stop po lidském osídlení bylo v jeskyni nalezeno rovněž na 80 000 kostí a zubů 130 druhů zvířat. Nejvíce rozpoznatelných pozůstatků (12 000) náleží jeskynnímu medvědu,jemuž tato podzemní prostora sloužila po velmi dlouhou dobu jako doupě. Z dalších živočichů zde byly nalezeny kosti lva jeskynního, hyeny jeskynní, nosorožce srstnatého, mamuta, zubra, pratura, pižmoně, levharta, rosomáka, soba , losa či lumíka.

Portál jeskyně o šířce 8 m a výšce 3,8 m je orientován na sever. Za krátkou vstupní chodbou následuje dno Propástky ze které vybíhají dvě chodby Jezevčí díra a Krápníková jeskyně. Propástka hluboká 12 m vznikla zřícením stropu dómu vzniklého na křížení puklin vápencového masívu. Krápníková chodba je dlouhá 38 m, 3 - 4 m široká a až 5 m vysoká. Chodba má typický tvar krasově rozšířené pukliny. V její přední části jsou na stropě patrné trosky někdejší bohaté krápníkové výzdoby zničené lidmi krátce po jejím objevení v říjnu 1880. Ve výklencích u podlahy jsou na stěnách viditelné stopy boční eroze neznámého vodního toku, který jeskyni spoluutvářel již v předledovcových dobách. Jezevčí díra je 19 m dlouhá, 1 - 2 m široká a 1,5 m vysoká. Na stěnách jsou rovněž zachovány stopy po boční erozi vodního toku. Podél stropní pukliny vyhloubila prosakující voda mnoho menších komínů. Z povrchových krasových jevů jsou nad jeskyní vyvinuty studňovité škrapy.

GPS: 49°35'15.335"N, 18°7'8.689"E

     Portál jeskyně Šipka

Číst více

Prameny Zrzávky

Prameny Zrzávky byly vyhlášeny přírodní památkou v roce 1993. Prameniště se nacházejí nedaleko obce Hostašovice poblíž silnice Nový Jičín – Valašské Meziříčí a v blízkosti hranice CHKO Beskydy. Hlavním předmětem ochrany přírodní památky jsou dva vydatné prameny rozdílného chemického složení. První z nich osahuje síran železitý, je pojmenován jako „Kyselka“ a podle rezavých železitých povlaků také „Zrzávka“, což je také místní název potoka. Druhý pramen je obohacen o sirovodík, lze jej poznat podle bílého povlaku a je označován jako „Smradlavka“ či „Bílá studánka“. V blízkosti se nachází ještě jeden sirovodíkový pramen v údolním žlábku dalšího přítoku potoka.

Podle pověsti vytryskly prameny na místě, kde se do pekla propadli dva neposlušní čerti co místo služby hráli na pařezu karty. Jeden byl šedivý a druhý zrzavý. Po nich jsou oba prameny cítit sírou.

Z geologického hlediska ústí prameny v linii v jedné z nasunutých ploch uvnitř slezské příkrovové jednotky. Střídají se zde veřovické vrstvy jílovitých břidlic, jílovců a šedých pískovců. Podle geologického podloží je voda obohacena o zvýšený obsah minerálních látek. Přesto pouze pramen obohacený o sirovodík pocházející ze zóny tektonického porušení hornin s vydatností pramene 0,1 l/s je považován za minerální.

GPS: 49°31'27.725"N, 18°0'48.295"E

Přírodní památka Prameny Zrzávky

Prameny Kyselka a Smradlavka

 

Přírodní památka Prameny Zrzávky

Povlaky sirných bakterií v prameni Bílá voda

 

Prstnatec májový

Prstnatec májový

Číst více

Pranýř ve Starém Jičíně

Kamenný pranýř stojí u hlavní silnice poblíž domu s č.p. 72 naproti bývalé zámecké zahradě. Torzo pískovcového sloupu se nachází na jednostupňovém schodu. Na hladkém dříku je dodnes zachované železné oko sloužící v minulosti pro uchycení řetězu. Tento sloup (lidově také zvaný popravčí sloup) je připomínkou nižšího hrdelního práva Starého Jičína, které mu náleželo od 14. století do r. 1729 (bylo přiděleno Novému Jičínu). Představitelem práva v obci býval rychtář, osoba žalobní. Na něho se směl každý obrátit a on ho musel vyslechnout. Malé věci jako křiky, hádky, soudil rychtář sám. Větší věci jako loupeže, krádeže, vraždy, manželské nevěry, spojení se zlými duchy soudil purkmistr s konšely za účasti rychtáře, který vedl soudní knihu. Obviněného vyslýchali pomocí práva útrpného. Když se nechtěl přiznat, napínali ho na oko, na skřipec a lámali mu kosti. Po vyšetření bys spis zaslán k vyššímu soudu do Hlubčic ve Slezsku a později do Olomouce. U těchto soudů vynesli rozsudek, aniž viděli obžalovaného a uložený trest byl pak vykonán na Starém Jičíně. Proti rozsudku bylo lze se odvolati k apelačnímu soudu do Prahy. Ještě začátkem tohoto století byl v obecní truhlici na Starém Jičíně ortel apelačního soudu v Praze ze dne 26. srpna 1718, jímž byl Pavel Holub odsouzen pro krádež a loupež k smrti tím způsobem, že mají být napřed jeho prsa dvakrát trhána železnými kleštěmi, načež na kolo dán, usmrcen a povětří pozdvižen. Ve sklepení Arendy ještě před požárem se nacházely nástroje útrpného práva, jako španělská bota, skřipec a svěrák na lámání holeních kostí.

GPS N 49° 34' 38.40" E 17° 57' 45.84"

Pískovcový pranýř ve Starém Jičíně

Číst více