Pramen s vysokým obsahem uhličitanu vápenatého vytváří na úbočí Tichavské hůrky zajímavý hydrogeologický útvar, tzv. travertinovou kaskádu. Travertin (vápnitý tuf) je chemická usazená hornina, která vzniká v místech vývěru silně vápenité vody na povrch. Jednou z forem travertinu je pěnovec. Zatímco travertin je zpevněný, značně pórovitý sladkovodní vápenec, pěnovec vzniká ve vodních tocích a jde o málo zpevněný vápenec. Díky značné rychlosti srážení vápence může obsahovat i fosilie soudobých organismů.

Travertinová kaskáda vznikla srážením uhličitanu vápenatého za působení rostlin, zvláště řas a bakterií, které lze nalézt v usazeninách travertinů a které dokládají stáří horniny. Rozstřikující se tekoucí voda nasycená minerály vytvořila za desítky či stovky let pěnovcový val, který výrazně vystupuje nad okolí (až do výšky 120 cm). Celá kaskáda je dlouhá cca 120 m. V horní části toku protéká potůček erozní rýhou hlubokou až jeden metr se slabě vyvinutými pěnovcovými povlaky. Níže po svahu je vyhloubeno koryto v pěnovcovém valu. V počátečním úseku této části koryta se vytvořily zvláštní kaskádové prahy.

Po letních přívalových deštích v roce 1997 došlo k sesuvu okolních břehů říčky Tichávky a poškozen byl také dolní tok travertinové kaskády. Přestože je sesuv stabilizován, dochází ve svahu Tichavské hůrky ke svahovým pohybům, které ohrožují pěnovcový val. V podloží stávajícího valu bylo sesuvem odhaleno souvrství svahových hlín a zbytků starších generací travertinů. Nález střepu pod úrovní nejstarší generace travertinu napověděl, že kaskáda ve své dolní části není starší než čtyři století.

Fantazie lidových vypravěčů našla pro vysvětlení vzniku tohoto zvláštního útvaru netradiční vysvětlení.

Bylo – nebylo, takto se kdysi pravilo…

Apolénka, dívka v rozpuku, čerstvě zamilovaná, neměla po poledni doma stání. Srdce ji táhlo za milým Fanušem, který stahoval dřevo v Hůrce. I vyběhla s bandaskou bileho kafe do kopca, kde mezi vzrostlými stromy zahlédla svého milého. Přes praskání větví a dupot koně se lesem neslo: „Fanúšku, Fanúšku, idu za těbú!“

Synek se otočil za hlasem, povolil oprať, kůň se rychle pohnul a sním i svázané kmeny. Než František stačil odpovědět, nohy se mu podlomily a přes tělo se překulilo dřevo. „Un mi tam upadnul, kůň přes něho …“ volala vyděšeně Apolénka.

Volání se neslo údolím a sousedé se začali sbíhat do hory. Synkovi již nebylo pomoci. Apolénka sedla na pařez, přes slzy neviděla. Srdíčko jí nedovolilo sejít do dědiny. Tolik Apolenčiných slz stékalo do mechového korýtka, že pramen dodnes nevysychá.

Lokalita je součástí chráněného území. Sběr minerálů a zkamenělin není dovolen.

Travertinový val

Pěnovec s otisky listů a větviček 

GPS: N 49°34.58405', E 18°11.76602'

V prostoru libotínských lesů se nachází jedny z nejrozsáhlejších pozůstatků po těžbě železné rudy na území geoparku. Dobývány zde byly čočky pelokarbonátů (pelosideritů) převážně z jílovců hradišťského souvrství. Těžba zde probíhala od 17. století, přičemž vrcholu dosáhla okolo poloviny 19. století. Vytěžená ruda byla na vozech odvážena nejprve do hutí ve Frýdlantu nad Ostravicí a posléze do Vítkovic. Těžba těchto poměrně chudých rud v Podbeskydí stála za rozvojem hutního průmyslu na Ostravsku. Útlum těžby nastal po vybudování železnice do Ostravy, která usnadnila dovoz kvalitních rud ze Štýrska. Těžba na Libotíně byla podle archivních záznamů definitivně ukončena 20. 11. 1866.

V době největšího rozmachu těžby pracovalo ve Štramberku přes 300 havířů, jednalo se však převážně o cizí horníky. Místní lidé se havířině začali věnovat až později v souvislosti s postupným úpadkem domácího tkalcovství. Těžba rudy probíhala velmi rychle a intenzivně. Každý rok bylo několik šachet otevřeno a rovněž několik vytěžených zasypáno. Například v roce 1842 bylo 19 šachet otevřeno a 4 zasypány. Po této intenzivní důlní činnosti zůstalo v Libotínském lese množství hald hlušiny, odvalů, terénních zářezů a propadlých ústí šachet.

 Přestože zde před 150 lety probíhala rozsáhlá těžba rudy, jsou okolní lesní porosty velmi bohaté na ohrožené druhy rostlin a živočichů. Tato pestrost vyniká obzvláště v jarním a předjarním období, kdy kvetou významné hajní druhy rostlin. Nalezneme zde mimo jiné kyčelnici žláznatou, kyčelnici devítilistou, lýkovec jedovatý, lilii zlatohlavou či bohatou populaci mloka skvrnitého. 

Libotínské doly oplývaly tajemstvím, byly spojovány s kouzly a černokněžníky, jak vyprávějí i některé pověsti:

V Libotině, jag vitě, se gdysy kopala ruda. A tož to bylo tak. Přyšli to kopať cyzy haviřy. A byli taci tmavi a lide se ich bali. A jag přyšli do města, tož přeďnima všecy utikali. Enem jakysik Jašek, co mu pravili Havrlant, z Bašty se s nima sem tam zetkal a toš ich baji pozval k sobje na besedy. Baj ym i kobzolanky navařyl. No ale, že im to tudy něpasovalo, byli malo placeni, tag odešli. Ale před tym se přišli k němu rozlučyť a pozvali ho k sobje do Libotina, že mu cosik daju. Povodili ho po lesu sem tam a naraz jeden podvihnul křyb a pravil: ´Naber sy tej hliny pylne kapce! Zmy chudobni, němamy ineho´. Un, aby ich něurazil, toš si teho nabral. Oni ho potem doprovodili až na kraj Libotina. Dyš přišel k Svobodovej lavce přes Řyku, pravil sy, že co by nosyl hlinu dom a vysypal kapce do vody. Přyšel dom a roba se ho ptala, co dostal. ´Enem trochu hliny mam toť v kapce.´ Začal vyřepavať – a padalo zlato. Začal lamentovať co to vyved a letěl k Řyce, no nic už něnašel. Voda všecko zebrala. Toš potem letěl za haviřama do Libotina, ale ti už byli tež pryč. Hledal ten křyb, ale jag ho najiť, dyž je jeden jag druhy a je jich telko v lesu. No a temu mistu se od tej doby pravi ´Zlate doly´.

GPS: N 49°34.90197', E 18°5.51400'

Železná ruda - pelosiderit                         Hlušina - jílovec

Libotínské doly na ilustracích pamětníka v Holubově kronice

Přírodní památka je tvořena skalní stěnou s odkrytými vulkanickými horninami těšínitové asociace, které jsou seskupeny v tzv. polštářové lávy. Jejich vznik spadá do spodní křídy (před 130 – 120 miliony let), kdy se obrovským tlakem uvolnilo napětí a zapříčinilo vznik zlomů, kterými žhavá láva vystupovala k povrchu mořského dna. Podmořské výlevy lávy utuhly na strmých svazích a vytvořily jednotlivé chladnoucí bloky vytvarované do oblých polštářů, které byly posléze tmeleny mladším sopečným materiálem při následných erupcích. Polštářové lávy vytvářejí souběžně orientované bochníkovité tmavě hnědošedé bloky pyroxenického monchiquitu s radiálně orientovanou sítí trhlin.

Na vrcholu skalního výchozu byla roku 1892 postavena kaple zasvěcená Panně Marii, která jakoby bdí nad obcí Straník. Ke zděné kapličce vede dvouramenné schodiště obcházející celou skalku. Ze schodiště lze snadno pozorovat celý výchoz.

Lokalita se nachází ve Štramberské vrchovině a byla vyhlášená přírodní památkou v roce 1997. Cílem ochrany je zachování odkryvu polštářových láv v současné podobě pro vědecké, studijní a kulturně společenské využití.

GPS: 49°32'57.356"N, 17°59'14.328"E

Celkový pohled na lokalitu              Rozhraní dvou bloků polštářové lávy s kalcitovými žilkami