Bludné balvany. Kdo kolem nich bloudí? Nebo snad bloudí samy? Odkud? A kam? To je hromada otázek na které snad najdete odpovědi na následujících řádcích.

Pramen s vysokým obsahem uhličitanu vápenatého vytváří na úbočí Tichavské hůrky zajímavý hydrogeologický útvar, tzv. travertinovou kaskádu. Travertin (vápnitý tuf) je chemická usazená hornina, která vzniká v místech vývěru silně vápenité vody na povrch. Jednou z forem travertinu je pěnovec. Zatímco travertin je zpevněný, značně pórovitý sladkovodní vápenec, pěnovec vzniká ve vodních tocích a jde o málo zpevněný vápenec. Díky značné rychlosti srážení vápence může obsahovat i fosilie soudobých organismů.

Travertinová kaskáda vznikla srážením uhličitanu vápenatého za působení rostlin, zvláště řas a bakterií, které lze nalézt v usazeninách travertinů a které dokládají stáří horniny. Rozstřikující se tekoucí voda nasycená minerály vytvořila za desítky či stovky let pěnovcový val, který výrazně vystupuje nad okolí (až do výšky 120 cm). Celá kaskáda je dlouhá cca 120 m. V horní části toku protéká potůček erozní rýhou hlubokou až jeden metr se slabě vyvinutými pěnovcovými povlaky. Níže po svahu je vyhloubeno koryto v pěnovcovém valu. V počátečním úseku této části koryta se vytvořily zvláštní kaskádové prahy.

Po letních přívalových deštích v roce 1997 došlo k sesuvu okolních břehů říčky Tichávky a poškozen byl také dolní tok travertinové kaskády. Přestože je sesuv stabilizován, dochází ve svahu Tichavské hůrky ke svahovým pohybům, které ohrožují pěnovcový val. V podloží stávajícího valu bylo sesuvem odhaleno souvrství svahových hlín a zbytků starších generací travertinů. Nález střepu pod úrovní nejstarší generace travertinu napověděl, že kaskáda ve své dolní části není starší než čtyři století.

Fantazie lidových vypravěčů našla pro vysvětlení vzniku tohoto zvláštního útvaru netradiční vysvětlení.

Bylo – nebylo, takto se kdysi pravilo…

Apolénka, dívka v rozpuku, čerstvě zamilovaná, neměla po poledni doma stání. Srdce ji táhlo za milým Fanušem, který stahoval dřevo v Hůrce. I vyběhla s bandaskou bileho kafe do kopca, kde mezi vzrostlými stromy zahlédla svého milého. Přes praskání větví a dupot koně se lesem neslo: „Fanúšku, Fanúšku, idu za těbú!“

Synek se otočil za hlasem, povolil oprať, kůň se rychle pohnul a sním i svázané kmeny. Než František stačil odpovědět, nohy se mu podlomily a přes tělo se překulilo dřevo. „Un mi tam upadnul, kůň přes něho …“ volala vyděšeně Apolénka.

Volání se neslo údolím a sousedé se začali sbíhat do hory. Synkovi již nebylo pomoci. Apolénka sedla na pařez, přes slzy neviděla. Srdíčko jí nedovolilo sejít do dědiny. Tolik Apolenčiných slz stékalo do mechového korýtka, že pramen dodnes nevysychá.

Lokalita je součástí chráněného území. Sběr minerálů a zkamenělin není dovolen.

Travertinový val

Pěnovec s otisky listů a větviček 

GPS: N 49°34.58405', E 18°11.76602'

Výrazné osamocené skalisko Váňova kamene vystupuje na jihovýchodním úpatí Bílé hory. Vápencový skalní útvar budovaný odolnými jurskými vápenci byl erozí vypreparován z méně odolných bašských pískovců Bílé hory. Jeho bělostná barva a nápadnost se kterou vystupuje z úbočí kopce odedávna provokoval fantazii místních obyvatel.  Pro místní obyvatele to byl celá léta Čertův kámen. Současný název dostal v 19. století podle sedláka, kterému patřily okolní pozemky.

„Za davnych časuv žila v Lidečku jedna děvucha. Ale ta děvucha chcela se dať zapsať čertovi, esi obrati vodu, co těče Lidečkem, aby těkla hore dědinu, eš kohut zakokyryka. Čert začal obirať kameni, a dyž už měl velku zeď, ešče mu chybělo do prostředka. Tak šel pro ty kameně a ulomil je z Kotuča. Jak už byl u tej zdi, kohut zakokyrykal. Čert se rozhněval a mrštil těma kameňama. Jeden odletěl do Raškovca a to je Raškuv kameň, druhy na Vaňovu rolu a to je Vaňuv kameň.“

Výsušné svahy v okolí skaliska jsou útočištěm pro mnoho teplominých druhů rostlin a živočichů podobně jako blízké skály Štramberského krasu. Na snadno přistupných skalních stěnách Váňova kamene se v období první republiky začala psát dlouhá historie horolezectví v okolí Štramberka.

Lokalita je součástí chráněného území a není zde možný sběr minerálů a fosilií.

GPS: N 49°35.45403', E 18°7.78150'

Pastva okolo roku 1930                             Počátky horolezectví

Lom Jasenice se nachází na jihovýchodním okraji místní části obce Lešná. Lokalita se řadí mezi zvláště chráněná území a spadá do kategorie přírodních památek (1991). Jedná se o jednu z nejhodnotnějších památek na území Zlínského kraje. Přírodní památka Jasenice představuje opuštěný zatopený lom na vápenec, který je hluboký až 15 m. Vápenec se zde těžil v letech 1941 – 1979 (1981). Protože se zde vápno také pálilo, místními je lokalita označována jako „Vápenka“. S těžbou se muselo skončit z důvodu hrozícího sesuvu severní skalní stěny lomu. Těžba v lomu probíhala až do ukončení téměř bez mechanizace. Po navrtání horniny pneumatickou vrtačkou byl kámen odstřelen, rozbíjen na menší kusy pneumatickým kladivem a ručně nakládán na vozíky. Vozíky byly pomocí vrátku vytaženy do šachtové vápenky na okraji lomu a zde byl vápenec vypálen na vápno. Po skončení těžby byl lom zatopen spodní vodou.

V lomu jsou odkryty vápence druhohorního stáří. Jedná se o skluzové těleso ve kterém jsou přítomny jurské štramberské vápence, křídové kopřivnické vápence a křídové jílovce lhoteckých vrstev. V době těžby lokalita poskytla bohatý soubor zkamenělin uložených převážně v Muzeu reginu Valašsko. 

Lokalita je součástí chráněného území a sběr zkamenělin zde není možný.

GPS: 49°31'10.457"N, 17°58'9.528"E

Přírodní památka Jasenice

Červené kopřivnické vápence

Černé jílovce lhoteckých vrstev

Fotografie z archívu pana Zdeňka Kelnara

Na území Horní Kamenárky byla vyhlášena v roce 2001 Přírodní památka Kamenárka. Předmětem ochrany je zde jeden z  odkryvů tithonských štramberských vápenců, na nichž žije velké množství zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Území je z velké části tvořeno opuštěným vápencovým lomem, jehož stěny dosahují výšky až 30 metrů. Nalezneme na nich stopy po ručním lámání kamene. Obecní lom na Skalkách (dnešní PP Kamenárka) byl otevřen v roce 1820, těžba zde byla ukončena v roce 1929 kdy byl obcí vypovězen nájem Společnosti Štramberských vápenek. Jurské vápence v okolí Štramberka jsou velice bohaté na výskyt zkamenělin. Bylo zde nalezeno přes 650 druhů fosílií z nichž nejběžnější jsou mlži, ramenonožci, hlavonožci, koráli či ježovky. Vzhledem k tomu, že lokalita je součástí chráněného území není zde sběr zkamenělin dovolen ani v sutích.

Jedním z nejvzácnějších obyvatel Kamenárky je ještěrka zední, která se zde vyskytuje na jediném místě v ČR. Dokáže lézt po téměř kolmých stěnách, je výborným skokanem. V současné době se počet jedinců této ještěrky odhaduje na 150 kusů.

Dalším z vzácných druhů je kriticky ohrožený motýl jasoň červenooký, žijící v rámci celé ČR rovněž pouze v oblasti Štramberského krasu. Původně zde žil endemický poddruh, který ovšem ve dvacátých letech dvacátého století vymřel. K jeho vyhynutí přispěla těžba vápence v lomu Kotouč, úbytek přirozených stanovišť jeho výskytu a žírných rostlin jeho housenek – rozchodníků například díky ústupu pastvy či zalesňováním výsušných lokalit. Jasoň, žijící na území Přírodní památky Kamenárka nyní, byl do oblasti Štramberského krasu znovuvysazen v roce 1986. Díky práci ZO ČSOP Apollo dnes můžeme obdivovat tohoto motýla na všech tradičních štramberských lokalitách. Dnešní populace pochází ze Slovenska, konkrétně ze Strážovských vrchů. Velikost populace se po dvaceti letech od vysazení ustálila asi na 800 - 1000 jedincích. Oba tyto chráněné druhy jsou svým vývojem vázány na úpatní sutě. Poškozování a přemisťování kamenů je přímo ohrožuje.

Ještěrka zední

Jasoň červenooký